Dlouho předlouho se mi v hlavě převalovala myšlenka někam odjet za hranice, za poznáním a za změnou. A dlouho mi trvalo to převalování donutit k pohybu. Vždyť ono to přemýšlení je docela fajn. Jen to má tu nevýhodu, že takhle strávený čas už bere síly na ty samotné činy. To moje plánování mě směřovalo do anglicky mluvící země, protože mi přišlo, že angličtina je dost zásadní jazyk, který bych měla umět. A já ho vůbec neuměla. Opravdu. Nikdy jsem ve studiu angličtiny nedošla dál než k rozpoznávání přítomných časů. Pokud byste si vzali do ruky moje deníky, které jsem si sice nepravidelně, ale psala od svých teen let, tak tam najdete vždy důraz na to, ať se učím tu angličtinu. Takže jsem si myslela, že když pojedu do zahraničí, že se tam ten jazyk naučím, protože mi nic jiného k přežití nebude zbývat. A když už jsem udělala první předvýběr destinací, tak to víc a víc ukazovalo na Skotsko, protože mě to tam prostě přitahovalo. Proč? Asi proto, že mám ráda historické a fantasy příběhy. Ta kopcovitá a nebarevná krajina s ruinami hradů mi přišla dost lákavá na prochození. No a taky jsem fanoušek Harryho Pottera a chtěla jsem vidět ten most. Teď zpětně říkám: Ať ty moje nohy táhlo cokoliv, děkuji. Protože odlet mi rozproudil život.
Jak to tedy bylo s mou letitou váhavostí a otálením? Souhra více faktorů ovlivňující mou nespokojenost s vlastním životem vedla k velmi hr akci. Jednoho dne v lednu 2018 jsem otevřela nabídky kurzů angličtiny ve Skotsku přes Google vyhledávač, ta konkrétní v Edinburghu nebyla špatná, klik a koupeno. Trvalo mi to asi 15 min, kdy jsem si chvíli promýšlela termín. Jo, mohlo to být levnější, mohla jsem víc hledat, mohla jsem někoho kontaktovat, mohla jsem spousty různých věcí, ale já udělala tohle. Nelituji toho, protože jsem konečně měla něco v ruce, něco k čemu jsem mohla směřovat. V práci jsem dala výpověď a oznámila to rodině. Jediné, co mě mrzí, je opuštění mého bytu ve stavu, jako kdybych se měla zítra vrátit. V té době jsem bydlela sama v pronajatém bytě od mého švagra/ mé ségry. Měli s tím starosti, ale to je na jiné povídání. Jsem moc ráda, že mi vyšli vstříc. A jsem jim dlužníkem.
A tak jsem 3. března 2018 odletěla sama s ani ne základy angličtiny do města, ve kterém byl kolaps dopravy kvůli sněhové kalamitě. Nikoho jsem ve Skotsku neznala, ale to se mělo brzy změnit.
V královském Edinburghu jsem strávila 3 týdny. Na tuhle dobu jsem totiž měla zaplacený jazykový kurz v CES school. A bylo to moc fajn. Bydlela jsem u jedné Skotky, angličtinu se mi povedlo trochu pochopit, skoro denně jsem chodila přes Holyrood park a Royal Mile, objevovala Edinburgh i jeho okolí, poznala své první mezinárodní kamarády a celkově jsem neměla žádné velké starosti ani povinnosti. Užívala jsem si to. Jenže já v Británii strávila 4 roky a ne 3 týdny. Tohle byl totiž jenom začátek mojí cesty.
Do Edinburghu jsem se pak ještě nesčetněkrát vrátila. Edinburgh je nádherné město a potkala jsem tam přátele snad na celý život.
Ale hezky popořadě. Během těch prvních dnů ve Skotsku jsem začala vymýšlet, kam dál. Co budu dělat, až uběhnou zaplacené dny ve škole. Chtěla jsem si zkusit dobrovolničení a chtěla jsem vidět Glenfinnan viadukt. Tak jsem hledala. A padlo to na Fort William a pomáhání v hostelu.
Štěstí se na mě usmálo i s přepravou na sever. Jeden krajan mě svezl autem až na místo a ještě jsme to zvládli s přespáním v Bothy (chatce s volným přespáním) u Loch Lomondu. To byl skvělý zážitek. Když jsem poprvé spatřila kopce a údolí Highlands, zůstala jsem v němém úžasu. Opravdu. Tekly mi slzy a uvnitř se něco sevřelo z toho, jak na mě ta krajina působilo. Bylo to nádherné poprvé. Předčilo to moje představy. Ony jsou tedy ty kopce a pláně dost prázdná, bez stromů a květin, bez barev a měst, nevlídné, mokré, kamenité, vybledlé, větrné, ale prostě krásné. Nějak se stalo, že jsem si místní děšť a všudepřítomné vlhko oblíbila. Dobře se v něm přemýšlelo a ten zvuk kapek dopadající na kapuci od bundy byl taky uklidňující.
Dobrovolničení ve Fort William jsem si našla přes portál HelpX. V tomhle mi hodně pomohla knížka Travel Bible, kterou jsem si vezla s sebou a v mnohém mi byla dobrým rádcem. V hostelu jsem dostala postel ve sdíleném pokoji s dalšími 2 dobrovolníky, k dispozici mi bylo veškeré zázemí hostelu výměnou za výpomoc s úklidem. Měla jsem ze sebe radost, kam jsem sama sebe poslala do světa. Z okna pokoje jsem viděla přímo Ben Nevis, opět mě obklopovali lidé z celého světa, majitelé hostelu byli moc fajn a já si tak mohla stále užívat bezstarostnost a poznávání. Každý den jsem trávila hodiny v přírodě objevováním nových míst. Hned druhý den po příjezdu jsme společně s kluky „spolupracanty“ z hostelu (Brazilec a Francouz) jeli stopem na první výlet. A já měla jasno, kam první výlet bude. Kam jinam než ke Glenfinnan viaduktu, který leží jen 23 km (14,5mil) od hostelu.
Ano, splnila jsem si svůj sen, ale vlastně to bylo minimálně 10 věcí, o kterých se mi ani nesnilo. Najednou se stalo, že během pár dnů se události děly a já je přijímala a měla jsem obrovskou radost a chuť do života jakou jsem už dlouho neměla.
Glenfinnan viadukt rozhodně doporučuji navštívit. Je to krásné místo s výhledem na jezero Loch Shiel, které ve skotské kultuře a historii hraje velkou roli. Po viaduktu nejezdí jen slavný parní vlak ve stylu Harryho Pottera, ale i klasické vlakové spoje, které určitě stojí za absolvování. Krajina je pohádková a dostanete se po této trati k Arisaigu s českým pomníkem i k trajektu mířící na Skye.
Během času ve Fort William jsme si našla bydlení, práci v hotelu jako číšnice a obsluha kavárny, vyšla (nejen) na Ben Nevis a nechala si přivézt svoje kolo, které mi dost urychlilo pohybování se i prozkoumávání okolí. U Glenfinnan viaduktu jsem byla hodněkrát. Sama, s rodinou i s novým přítelem, za kterým jsem se v září přestěhovala do Glasgow.