Taky vám někdy přijde, že ten čas letí neskutečně rychle? Už je to víc než měsíc, kdy jsem se vdávala. Už je to půl roku, co jsem přišla s nápadem si ušít svatební šaty. A teprve teď si sedám v klidu ke klávesnici, po obědě a bez dítka, které je dneska s babičkou, a jdu tu svou krásnou cestu s přesahem popsat. Mám z toho celého procesu obrovskou radost a usmívám se.
Ano. Šaty jsem si ušila a vdala jsem se v nich, ale to, co je za vším, je snad ještě mnohem lepší. Jojo, prostě ta cesta je cíl.
Tak já začnu od začátku. Když jsem se konečně rozhoupala, že se podívám, kde a jak se vybírají svatební šaty, vůbec mě ten proces nebavil. A to mám jet někam do prodejny a zkoušet si jedny šaty za druhými? Já nakupuji totiž oblečení pohledem, pobyt více než 5 minut v obchodě, a navíc ještě nějaké zkoušení, mě vyčerpává a přináší mi návaly horka. Taky nesmím zapomenout na takový důležitý bod… já vlastně do obchodů s oblečením už nechodím. No. Když už, tak do nějakého second handu, ale hodně poslední dobou vítězí blešáky a Vinted. A taky představa saténových a krajkových šatů a všech těch klasických honosných šatů mě vůbec nelákala. Měla jsem od kamarádky tip na prodejnu ferovky.cz, tedy svatební salon, kde bych si potenciálně mohla i vybrat. Ale nechtělo se mi cestovat a hlavně ta cena?. A to bych ty šaty měla jen jeden den a pak bych je musela vrátit, co když se ušpiní, zničí? A když bych je za ty peníze měla půjčené, byla bych spokojená? A kdybych si je koupila, co bych s nimi dělala? No bylo několik otázek, které asi řeší nejedna nevěsta.
Když jsem se s tím svěřila Martinovi, svému v té době nastávajícímu, tak mi řekl, ať si je ušiju sama. Stroj že mám a něco málo už jsem na něm vytvořila. A taky, že se to ke mně hodí. A … já se pro ten nápad nadchla a přišlo mi to skvělý. Důležité tedy pro mě bylo to, že mám podporu v druhém člověku. Jo, jsem, člověk, který potřebuje mít podporu, vím to o sobě a nic s tím asi nenadělám v blízké době. (To narážím na to, že by se člověk měl řídit hlavně vnitřní motivací a ne vnější. Ale já to mám zakódované prostě naopak.)
A tak jsem se pustila do díla. Hledala jsem (ne moc dlouho, to nemám ráda), inspiraci na internetu. A po chvíli jsem narazila na YouTube na holčinu, která se natáčela při procesu šití šatů. Ne, že by to bylo úplně zábavné sledovat, ale předala mi zásadní informaci. Tedy odkaz na web fabrics-store, z kterého měla střih na šaty. Já jako začátečník šití jsem prostě střih potřebovala. Kromě toho, že paní na webu prodává látky, tak i hodně šije a má zde volně dostupné střihy a tutoriály na šaty ze lnu. A já chtěla mít lněné šaty, takže tohle byla jasné volba.
Váhala jsem, jaký střih šatů zvolit, protože ani jedny nebyly pro mě sto procentní, ale nakonec jsem vybrala s tím, že délku sukně už si zvládnu prodloužit sama. Pak následovalo vytisknutí střihu, rozstříhání, slepení. Nevypadá to, ale zabere to dóst hodin.
Koupit látku nebylo na první dobrou, protože v krámcích, kde jsem byla, bílý len prostě neměli. A tak jsem si našla obchůdek MarLen v centru Prahy, který mě velmi okouzlit. Protože byl takový malinký, zastrčený a uvnitř byly látky všude od stropu až po podlahu a mělo to takového ducha staré doby. No tak tady jsem úspěšně koupila 6m bílého (českého) lnu. Vyšlo mě to na cca 2000,-. Na moje šaty bylo třeba jen 4m, ale já chtěla ještě ze stejného materiálu šaty pro Julii. Tak proto tolik. Tohoto mini šití se ale zhostila babička.
No a já se pustila do stříhání podle střihu a šití. Mezi těmi všemi procesy utíkaly týdny a měsíce, nebylo to hned. Šít jsem začala až v dubnu, tedy měsíc před svatbou. A to už šlo vlastně dost od ruky. Postupovala jsem podle návodu k šatům na webu a šila a šila. Sezení u stroje mi zabralo při mém velmi vycházkovém tempu jeden den a 2-3 večery. A šaty byly na světě. Látky jsem měla opravdu akorát, nezbyl ani kousek navíc. Ale nic nechybělo. Mám doma jen obyčejný šicí stroj, žádný overlock a žádné jiné vychytávky. A šlo to. V kuchyni, s 30 cm pravítkem, krejčovským metrem, špendlíky, kolíčky na látku a nůžkami.
Mám ze sebe velikou radost. Z toho, že švy vypadají čistě, skoro nikde nejsou křivé a chybné stehy. Povedla se mi stuha, která zavinovací šaty drží pospolu. Délka i míry šatů jsou tak akorát. Jednoduchost, vzdušnost, čistota. A můj úsměv a radost. Jo, chci se pochválit, protože jsem nikdy nic takového nevytvořila.
No a jakou že ten celý proces pro mě má tu přidanou hodnotu?
Zjistila jsem, že když chci, tak něco zvládnu hezky a ke své spokojenosti. Objevila jsem skvělý web, vím o krásném obchůdku s látkami, hodně lidí si všimlo, že jsem se do něčeho takového pustila a na svatbě mi moje šaty chválilo. A to je další TO. To, že mi to dalo impuls do krve, že když se do něčeho pustíš, tak lidi si toho všimnou a poženou tě dál.
No a tak koketuji s myšlenkou, že se do toho šití pustím ve větším. Koupili jsme domů skříň, do které jsem si dala všechny látky a věci na šití. Mám je tak v kuchyni pohromadě v místnosti, kde nespí dítě. A můžu ve volných chvílích začít tvořit. Mám v tomhle procesu seberealizace jednu inspiraci a to je Rita, holčina, s kterou jsem kdysi dávno brigádně pracovala v knihkupectví. Ta se pustila při mateřské do šití a dneska už má svůj ateliér. Víc si o ní můžete přečíst na webu makatelier .
Já mám už delší dobu na svém bucket listu napsáno, že chci mít svůj ateliér a tvořit. A není zrovna tohle ten první krok, který mě k tomu dovede? Začít šít? Mám ještě další plány a sny ohledně této cesty, které spolu souvisí. Ty odkryji ale zase někdy příště.
Držte mi palce, sledujte mé další počínání, nechte se inspirovat a taky konejte! Je to fajn pocit a zase vás to někam posune!