Bucket list

Klikatá cesta za vzděláním

Základka, střední škola a pak na vejšku. Vše nějak zdárně ukončit a pak hurá do práce. Tohle je linie, která byla v mých očích dlouho a asi stále je v očích mnoha rodičů i dětí. Já se základkou neměla vůbec žádný problém. Přijali mě na čtyřletý gympl, což by měla být ta dobrá stření široko daleko. Tady jsem taky plnila všechna zadání, trochu se učila, nějaké „profesory“ nesnášela, měla holčičí partu a i ten list o úspěšném absolvování zvaný maturita mi dali. To už se ale rozjížděl další vlak jménem vysoká. Nezastavujeme. Tak jsem v říjnu 2009 nastoupila na Přírodovědu na Karlovce na obor Geografie a Kartografie. Čas plynul, já dávala zkoušky, občas se zpoceným čelem, a pak téma na bakalářku a její psaní a… konec. Já se v tomhle bodě zasekla. Moje vnitřní motivace chyběla, pokud kdy do té doby vlastně byla. Moje schopnosti nebyly dostatečné, abych dokončila tu „obrovskou“, důležitou práci, kterou jsem měla napsat já sama.

Když se na to koukám zpětně, tohle byla jedna ze zlomových událostí v mém životě, která rozhodla o tom, že jsem se další roky cítila nedobrá, nesebevědomá, nespokojená, ztracená. Ale to jsem v té době vůbec nevěděla. V té době jsem dělala ramena, že to je moje věc, že jsem nedokončila školu. Že se kolem vejšky svět netočí. Že lidé kolem mi to nemají co vyčítat. Několik let jsem v tomhle pohledu žila. A přitom vůbec netušila, kam se můj život má ubírat. To jsem nevěděla, že bych ten smysl života měla hledat a jít mu přeci jen trochu naproti.

léto 2016, kopce Malvern u Worcesteru, Anglie

Co jsem přijela po maturitě do Prahy, tak jsem se vrhla na pracovní dráhu. Prodavačka v knihkupectví. Vedoucí v knihkupectví. Prodavačka v obchodě s víny. Vedoucí v obchodě s víny. To uteklo 7 let. Teď střih a moje první cesta do Velké Británie s kamarádkou. Stopem, s krosnou, na farmu sbírat fazole a poznávat lidi a svět. (První vlaštovka?) Po návratu jsem se přestěhovala do Kolína za ségrou a její rodinou. Kromě ní jsem tam nikoho neznala a město pro mě bylo nepopsanou kapitolou. Tak jsem stejně následujících 2,5 roku dojížděla do Prahy za prací coby asistentka šéfa, provozní, koorinátorka haldy brigádníků a prodejce nejen na stáncích s trdelníky v jednom. Se skloněnou hlavou jsem pořád na něco čekala. Až do začátku roku 2018. Tehdy jsem si během několika minut koupila kurz angličtiny v Edinburghu a jednosměrnou letenku. Jak to bylo dál, si můžete přečíst v článku První týdny ve Skotsku.

Popravdě, ty roky, které byly před mým odjezem, si vybavuji docela těžko. Nerada na ně vzpomínám a vlastně se v nich nic zásadního pro můj život nestalo. Ty jo, není to úplně lehké si to takhle připouštět. Ale věřím, že psát o tom a uvědomit si to, je důležité pro mě, ale i pro ostatní. Věřím, že hodně lidí má v životě období, které taky tak trochu promarnil. A co s tím? Já si myslím, že právě uvědomit si to a začít to měnit, je dobrý začátek.

A tak se stalo. Dobrodružstvím v zahraničí začalo hledání uvnitř mě samé. Hodně jsem četla, poslouchala podcasty, sledovala lidi a rostla ve mě touha něčeho v životě dosáhnout. Být na sebe pyšná.

Na vrcholku mé soukromé černé listiny byla nedodělaná vysoká škola, absence znalosti anglického jazyka a naplňující práce.

Mojí cestu do zahraničí beru jako takový „Zásadní první krok“. Protože nejednou se mi potvrdilo, že když člověk udělá ten nejtěžší první krok, ten druhý je už mnohem snažší. A pak často někdo v dalších krocích nastaví pomocné rameno nebo dokonce půjde naproti.

To vzdělání, světe div se, vyšlo. Já si za ty 4 roky v Británii dodělala bakalářský titul. V angličtině, kterou jsem v době mého odjezdu skoro vůbec nevládla. Co se stalo zásadního? Potkala jsem člověka, který mě inspiruje a motivuje dodnes, dodal mi odhodlání se přihlásit a věřil mi. Během studia se nám narodila dcera. Dobrovolničila jsem. Chodila do práce. Stěhovali jsme se. A možná právě proto, že se mi začalo dařit a můj život začal být naplněný, mi jednoho dne přišla do schránky velká obálka, ve které byl papír s logem školy, mým jménem a titulem Bachelor of science (honours) in Geography and Environmental science. To byl úžasný pocit držet ten papír konečně v ruce.

Jasně. Nedokázala bych to bez svého partnera, který mi dělal korektury textů, konzultanta, občas mě nutil, trénoval toleranci a i náš vztah. On byl a stále je hnacím motorem v mém životě. Nepotřebuje ale každý z nás tak trochu tu vnější motivaci, aby našel tu vnitřní? Ale na sto procent bych to nedokázala bez svého úsilí. Čtení textů, učení se, psaní všech prací a komunikace se školou je moje snaha a můj úspěch. A je dobré si to uvědomovat.

A víte co? Během studia jsem napsala 18 prací v angličtině a každá by se dala přirovnat skoro k jedné kratší bakalářce. Kdysi mi nešla napsat jedna za 3 roky.

Tak jo, můj sen a cíl byl splněn.


Splněn?

Dneska věřím, že vzdělání, praxe, znalosti a neustálý seberozvoj jsou klíčem k objevení životního poslání a práce, která mě bude naplňovat. Teď jsem na mateřské dovolené. A můj plán je jasný. Dodělat si vysokou školu napsáním diplomové práce. A začít pracovat během toho všeho a mít hodně lidí kolem sebe. Protože člověk nikdy neví, kdo mu otevře dveře někam dál.