O tom, jak jsem si splnila sen. Jak jsme viděli Amsterdam a Haag. Jak jsme nikam nepospíchali a užívali si čas ve třech. A taky přidávám pár tipů, kam s dětmi v Nizozemsku.
Leželi jsme s Martinem na gauči, on mi koukal přes rameno a sledoval, jak přidávám řádky na můj bucket list. A najednou říká „Pojedeme v létě do Nizozemska a Belgie?“ A já na to s úsměvem „Tak jo.“ A od té doby jsme to brali jako hotovou věc. Velmi ležérně jsme pasovali vhodný termín a docela na poslední chvíli řešili konkrétní místa, letenky a ubytování. Přesný plán? Žádný! Kromě tedy mých dvou položek na BL a to: projet se na kole v Amsterdamu a dát si čokoládu v Belgii. Na tuhle cestu s námi totiž jela i naše rok a tři čtvrtě osobitá Julie, která rozhodně nebyla zvědavá na nějaká náměstí, historická centra nebo dlouhé túry. A upřímně, i my jako rodiče jsme tušili, že to pro nás bude velice nové, plné dětské perspektivy a pomalé.
Začátkem července jsme nasedli všichni tři do letadla směr Amsterdam s příručními zavazadly, batohy a jedním kočárkem. Tedy s věcmi, s kterými se dá ještě únosně chodit a jezdit hromadnou dopravou.
Měli jsme štěstí v neštěstí hned na začátku. Přiletěli jsme totiž večer v úterý 4.července do Amsterdamu, ubytovali se v hotelu a ráno se nestačili divit. Nad celým severem země včetně Amsterdamu vládl orkán, který lámal stromy, ochromil dopravu a běžný život Holanďanů. Kdybychom si koupili letenku až na středeční ráno (což bylo taky ve hře), tak bychom se sem vlastně vůbec nedostali. A tak jsme vyčkávali v hotelu celé dopoledne a pak až do 15h, co se bude dít. Vítr postupně slábl, ale hromadná doprava, to, na co jsme spoléhali, stále nefungovala. Během pozdního odpoledne se sice začaly objevovat vlaštovky v podobě obnovených spojů, jenže o to víc to bylo zákeřné, když vlaky rušili 15 minut před jejich plánovaným odjezdem bez jakékoliv náhrady. Všechny. Takže jsme nakonec okolo osmé večerní vzdali nějaké naděje na čekání. Měli jsme už na tuto noc zaplacené ubytování ve Woerdenu, města zhruba půl hodiny vlakem od Amstru, ale zaplatili jsme si ještě jedno přespání v hotelu v Amsterdamu.Přeci jenom jsme měli Julku s sebou a na tu jsme brali ohledy především. Naštěstí je Martin v tomhle dost pohotový a umí přijít dost rychle s konkrétním návrhem a řešením. Takže jsme se obešli bez stresu a nějakého zoufalého tápání.
I když byl den ovlivněný počasím, i tak jsme kousek Amsterdamu viděli. Nadchl nás Sloterpark. Tedy zelený park západně od centra, který je krásnou oázou klidu a aktivit. Jasně, hodně dělá rozlehlá vodní plocha a velké množství cestiček, kudy se vydat. Ale nám se tady líbilo hlavně v té horní části parku, v té na mapě oddělené silnicí. Procházeli jsme totiž kolem Dětského statku – Kinderboerderij Het Sloterpark (bohužel mimo otevírací dobu), kde jsme ale i tak přes plot viděli hodně zvířat, která se Julii moc líbila. Cesta nás pak vedla kolem nádherného přírodního dětského hřiště až na otevřené prostranství se zázemím dětského centra De Natureluur – veřejnosti volně přístupné místo, které nabízí i menší občerstvení, avšak hlavní záměrem je, aby se tady cítili dobře děti. Proto je tady spousty prolézaček, tunelů, posezení, loděk na půjčení a mnoho dalšího. Vůbec sem nedoléhá ruch města a je to tu opravdu moc hezký.
Hurá, vlaky se rozjely. Druhý den v Holandsku byl ve znamení přesunu na naše vesnické ubytování na kraji města Woerden. A víte co? To místo bylo rájem. Měli jsme pro sebe malý domeček, který sousedil s rodinným domem majitelů. No ale to hlavní bylo to vše okolo. Naši hostitelé jako asi každý druhý venkovský Holanďan vlastnili stádo ovcí a přilehlé pastviny. A kdo byl někdy v tomhle koutě světa ví, že místo plotů jsou tyhle rovinaté pláně protkané vodními kanály přitahující různorodé ptactvo. Takže naše venkovní posezení, pohled z okna i večerní uspávání bylo spojeno s pozorováním čápů, slípek, lysek, volavek, čírek, kachen a dalších malých opeřenců doprovázené cinkotem zvonečků a bečením z pastvin. Julie byla šťastná. A my taky.
Kam s dětmi v Nizozemsku: To je jasný. Venkov. Pěšky nebo na kole a kochat se vodou a pastvinami. Děti jsou šťastné pohledem na zvířata a přírodu.
Amsterdam jsme si sice letem světem prošli, ale vlivem parného dne, nespokojeností dítka a pocitu stísněnosti ve velkoměstě plném kol a aut, jsme rychle z centra utekli. Usoudili jsme, že to není místo, kde jsme v tu dobu chtěli být. Potřebovali jsme dýchat a nikam nepospíchat.Takže tento horký den vyhrál městský park Vondelpark a volně přístupné koupaliště/ brouzdaliště pro děti s chlorovanou vodou. V parku bylo vodních ploch mnohem víc a ty se hemžily kachnami, husami, slípkami, lyskami… Prostě příroda a voda opět vyhrála nad budovami a ulicemi.
Taky jsme se stali na jeden den davovými turisty a jeli navštívit jeden z highlightů Nizozemska a to větrné mlýny u řeky Zaan. Stojí to za navštívení? Za sebe říkám rozhodně. Za zbytek posádky už to tak jednoznačné nebylo. Dojem na mě udělaly dvě věci. Zaprvé, vůně. Když vystoupíte na vlakové zastávce a nadechnete se, ucítíte totiž čokoládu. Je vpitá do vzduchu možná stejně intenzivně jako třeba odér sladu v blízkosti pivovarů. Výroba holandského kakaa je právě tady doma. No a druhou radost jsem zažila při přecházení mostu k samotným mlýnům. Je to krásný pohled. Jasně, bylo vedro a hodně lidí, ale když dokáže svoje nepohodlí člověk aspoň na chvíli odfiltrovat, tak návštěva tohoto místa za to stojí. V komplexu jsou kromě mlýnů i muzea, prodejny sýrů, zmrzliny, pasou se zde hospodářská zvířata. To byly plusové body od Julie.
Po nasátí atmosféry v okolí Amsterdamu jsme se vlakem přesunuli do města Haag. (Budu používat jenom název Haag, ale znalí ví, že správný název města je se členem Den Haag/ The Hague.) Bydleli jsme v 17.patře hotelu (protože to jednoduše vyšlo levněji než bydlet někde přes AirBnB) a měli jsme tak famózní výhledy na železnici, ale i nedakeký Rotterdam. Okna byla až k podlaze, což Julie hodně ocenila a užívala si výhledy. Nejvíce jsem se těšila na místní pláž a moře a ne, nezklamalo mě to. Při dotyku písku jsem najednou ucítila obrovské uvolnění, pohodu a uspokojení své potřeby mít kolem sebe prostor. Julka byla na svém největším pískovišti dosavadního života. Moře pozorovala se zvědavostí, ale stačilo jí jen olizování neklidnou vodou. Jakmile ji voda sahala nad kolena, začala couvat. My jsme se s Martinem chvíli vykoupali celí, ale upřímně, nejsem moc milovník plavání v moři. Až překvapivě se mě totiž zmocnil svíravý pocit, že nevím, co je pode mnou. Že je voda plně černá a neprůzračná a že nemá konce. Dřív jsem špatně snášela i slanost na těle, ta mi ale kupodivu tentokrát nevadila a byla jsem v pohodě bez sprchy celý zbytek dne.
Odškrtnuto na BL
No a právě v Haagu došlo na splnění položky z mého bucket listu. Tedy projet se na kole. Někdo může namítnout, že jsem si napsala, že se chci projet na kole v Amsterdamu a my se projeli až tady. No, to je pravda, ale absolutně nepodstatné. Proč? Protože pravidla svého bucket listu si určuji jen já sama! Protože mě a mou rodinu můj sen přiměl, abychom jeli na dovolenou do Nizozemska. Nikdy jsem tu nebyla a chtěla jsem zažít tuhle zemi a vědět, jak to tu vypadá. V Amsterodamu jsme byli. A necítila jsme tam ty správné pocity se zrovna tam projíždět v ulicích. Na půjčení kol došlo až v Haagu, protože se nám tady hodně líbilo a dlouhé cyklostezky podél pobřeží mi jsou mnohem blíž než jízda městem. Žádný spěch, příroda a my tři.
Kam s dětmi v Nizozemsku – Haag: Dětské muzeum v Národní knihovně mohu doporučit všema deseti. Celé patro je plné milých prolézaček a interaktivních prvků, které nenechají děti v klidu. Julka nejvíc času trávila v hasičském autě s přilbou na hlavě nebo v tunelech. A v přízemí mají kavárnu (bohužel s ne moc širokým sortimentem), kde mají děti své soukromé sedačky pod stoly dospěláků. To bylo vtipný a roztomilý.
Viděli jsme toho ještě o trochu víc v Holandsku než píšu a taky si Julie hrála na desítkách hřišť. Zmokli jsme, čelili větru i si užívali sluníčka. Hodně jsme si sami vařili (i třeba kuskus v hotelu) i jedli v místní podnicích. Hlavní prožitek z naší dovolené byl ten, že jsme byli my tři spolu a zažívali jsme rytmus dnů společně. Povídali si, vnímali Julky potřeby na cestách, naši únavu i pocity radosti. Někdo by řekl, že jsme neviděli skoro žádné památky a ta hlavní místa, kam lidé jezdí. Jo, je to tak. Viděli jsme ale, jak stojí nepohnutě volavka u rybníku, houpali se na houpačce na pláži, jeli tramvajemi s místními, prolézali jsme stojenama na kola jako tunelem, cachtali se ve fontánách a užívali si maličkosti a nasávali běžný den v cizím městě. Jsem za tohle vděčná. Že jsme neměli potřebu nikam pospíchat.
O čokoládě v Belgii v dalším článku