Spí. V kuchyni zasychá nádobí po rychlém obědě, na zemi a na židli jsou přilepené kousky těstovin, polovina dopoledního nákupu je na lince a ta druhá je stále schovaná v kočárku. A já i přes to všechno sedám na náš velký měkký gauč u okna, na který dopadají líné paprsky slunce, a vychutnávám teplo hrnku v rukou i chuť Senchy na jazyku. Jo, tohle je ta vhodná chvíle napsat článek. Není ale času nazbyt. Julie se totiž může ozvat z vedlejšího pokoje v jakýkoliv moment.
Nejednou jsem si vzpomněla na tvorbu Hanky Šormové, která psala blog Na nomádské stezce a různě vzdělávala svou komunitu. Ta, když měla děti malé a vyžadovaly její pozornost, se nebála nedokonalostí a natáčela videa i s dětmi v ruce. Někdy brečely, někdy po ní lezly, někdy si samostatně hrály. A šlo to. Myšlenku vždy sdělila. Tak si říkám, že psát blog a jít si za svým snem s dítětem půjde i mně. Vím, že nemám neomezený čas a nesmím na sebe klást moc vysokou laťku. Jen chtít, začít a ono to půjde – svým vlastním způsobem.
Tohle je první a úvodní článek mého blogu Katebee, kde si zaznamenávám své sny a cíle. Proč? Protože zapomínám. Hodně lehce zapomínám na to, co uvnitř chci. Stávalo se mi to i dřív, ale s dítětem je moje já upozaděno ještě víc. A to se mi tak úplně nelíbí. Je tolik motivačních videí, kurzů a profilů na IG, které tvrdí, jak lze být sám sebou i na mateřské a že člověk toho může hodně dosáhnout, když má vůli a chvilku času. A já to chci taky. Když to tvrdí všude kolem, tak na tom snad něco bude, ne? Teorii a pasivní sledování informací mám už v malíku. Jdu se vrhnout na svůj život a žít ho. Protože si myslím, že moje sny jsou boží a byla by škoda si je nesplnit. Takže hurá na plnění snů.
Svoje sny a cíle si píšu otevřeně, veřejně sem do Bucketlistu. Nedočkavě odškrtávám ty dosažené a píšu k nim články, které jsou chlubením se. Jo, je to tak. Já se chci chlubit a být na sebe pyšná, že má můj život smysl.
A uzdu své fantazii pouštím neustále, takže si seznam stále prodlužuji. Já mám tak ráda, když se mi něco povede. Pocit úspěchu a dokončených věcí je tak motivující. Ráda se usmívám. A ač mám smíchu s dcerou Julií a dalšími lidmi neskutečnou nálož, tak ten vnitřní úsměv ze sebe sama, je prostě jiný. Roste mi z něj sebevědomí a dostávám přísun energie jako Pepek námořník ze špenátu. Jé, já se těším.