Já & ...

Já & vznik blogu Katebee

Touha psát blog se mě držela měsíce. Od prvního dne mého studia v Británii (říjen 2019) ve mně rostl hlad po sdělení všem, jak je to s tím globálním oteplováním a udržitelným životním stylem. Jenže se vyskytl takový problém. Kde začít? Jakým způsobem psát? Pro koho psát? Po pár napsaných textech o sobě začnete pochybovat a vlastně si řeknete, že to není dost dobrý na to, aby si to někdo jiný přečetl.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je cropped-100603519_858634477951712_1591772166171394048_o-1024x393.jpg.

To vedlo k nutkání číst blogy a články již zaběhlých blogerů a všemožných freelancerů o tom, jak psát blog, a sledovat různá motivační videa od koučů z celého světa.
(3 tipy pro inspiraci: podcast Na volné noze, pořad Marie Forleo, blog Na nomádské stezce)

Rada, kterou jsem si z toho všeho odnesla: Pokud chceš psát, tak začni psát. Ono si to časem vše sedne.

Hm. Vždyť ale já píšu a po čase ten text i formát blogu celý předělám. To nebude tak jednoduché, jak říkají. Jak opravdu začít psát? Dlouho mě tato slova provázela a stresovala. A to vedlo k čemu? Že blog stále nebyl.

Kladla jsem si otázky jako: Jaký design má mít můj blog? Pro koho ho mám psát? Jaký je můj osobitý styl? Chci vzdělávat lidí? Chci s nimi diskutovat? Vždyť já nemám ráda se s někým přít a vést diskuse. A jaké kontroverznější téma si člověk dneska může vybrat než environmentální změny, které zahrnují vše od změny klimatu, migrace po udržitelný životní styl. Má to vůbec cenu začít psát, když mám takovéto pochyby?

Člověk si na to jednoduše musí přijít sám.

Musí se sám dostat do toho stavu mysli, kdy píše a přepisuje a čte a nasává informace ve spektru nálad a duševního pohodlí, které mu vyhovují. Jemu a nikomu jinému. Tedy mně.

A po těch měsících nekonečných začátků ke mně ta “múza” asi přišla. A to jsem vůbec nepřemýšlela nad psaním obsahu na blog. To se tak stalo, že jsem sáhla po knize Najděte si svého marťana a učarovala mě chuť cuketovo-čokoládového dezertu.

No opravdu.

Najděte si svého marťana a čoko-dezert

Už se ti někdy stalo, že jsi něco ochutnal a prostě jsi si řekl, že je to dokonalé? Já jsem nedávno navštívila kamarádky ve Skotsku, kde jsem ochutnala TEN čokoládový chlebíček, který jednoduše nešel přestat jíst. Prostě moje chuťové buňky byly u vytržení a tančily slastí. To, že důležitou ingrediencí je cuketa, mě nepřekvapilo, protože zase v mém repertoáru receptů jsou čokoládové muffiny z červené řepy, které taky snad chutnají každému, pokud se tedy nezmíním, co je uvnitř. Takže jsem nemohla jinak a požádala jsem o recept. Ať si můžu to cuketové mlsání dopřát taky.

Recepty se dneska neopisují do papírových vajíčky slepených bloků děděných po generace, ale žije se moderně. Prostě se pošle odkaz na food blog, kde jsou perfektní fotografie jídel, která tvůrci jedla studená a nafocení trvalo x krát déle než samotná příprava pokrmu. Ale kdo se na to ptá, když jde o jídlo a marketingové snahy? Nevím, co ty, ale já si jídla v kuchařkách a na internetu vybírám z valné většiny podle fotek. Takže díky všem, kdo si dávají tu práci!

I tenhle čoko-dezert jsem dostala po pár dnech ve formě odkazu na blog. Ještě jsem stránku neznala. Což znamenalo hodinku prokrastinace s nádhernými fotkami jídel a originálními texty na pgfoodies.

Ten samý den, kdy jsem brouzdala recepty, se mi přihodila ještě jedna věc. Probudila jsem se ve 3 ráno, a ne a ne usnout. Nebylo to poprvé, co se mi tohle přihodilo (občas se ty těhotenské příručky trefí a děje se to, co tam píšou), takže jsem věděla, že když se mi nepodaří vypnout rozbouřené myšlenky do pár minut, tak nemá cenu se válet v posteli. Mnohem lepší je se unavit nějakou aktivitou. A tak jsem šla uklidit kuchyň, dát si malou snídani a k tomu jsem si vzala do ruky již zmiňovanou knížku Najděte si svého marťana, protože jsem cítila, že si potřebuji tak trochu psychologicky s někým popovídat. A hned první stránky mi hráli na notu. Věta „Proč se na věci nedíváme očima osmiletého dítěte?“ Vždyť to je přesně otázka, kterou si pokládám já. Proč dospělí řeší často věci složitě a uniká jim ta jednoduchá podstata? A pak hned věta první kapitoly: „Všichni máme vnitřně zakódovány „tři hlady“, které nás ovlivňují ve všem, co děláme a o co se snažíme.“ Těmi hlady se myslí nasycení žaludku, nasycení potřeby po smysluplném rozvržení a naplnění času v životě a nasycení vnějšími podněty způsobené druhými lidmi. Čím více se pak do lehce čtivých řádků určených nejen pro rodiče, ale pro všechny dospělé, začtete, tím víc otázek nad životem vás napadne. Často s autorem budete souhlasit, aniž si to vlastně uvědomíte.

A najednou samovolně přicházely myšlenky. O knize a blogu. Proč lidé milují blogy o vaření nebo cestování, kterých je tisíce napříč internetem a každý má své čtenáře? Jasně. Fotky, design a dobrý marketing dělají hodně. Ale co když blog, který někdo tvoří doma na gauči ve vytahaných legínách (autoři blogů prominou) je zajímavý právě proto, že trefně zahání „čtenářův hlad“?

Hlad po odpovědích na otázky jako jsou: Má to, co dělám, význam a smysl? Je ještě někdo jiný, kdo si myslí úplně to samé jako já? Posune mě to někam dál ve znalostech? Odpovídá mi autor článku na můj konkrétní problém a vyřeší mi tak další tápaní v budoucnosti? (Tohle může být: Co budu dnes vařit? Jaká jsou nej místa, která navštívit v Barceloně? A další…)

A v neposlední řadě otázky: Je mi autor blogu sympatický? Cítím, že je na stejné vlně jako já? Líbí se mi ten blog?

Po tomto zamyšlení jsem si začala vyhledávat blogy o změně klimatu, o přírodě od nadšenců, kteří mají ty správné znalosti ze škol. A víte co? Nezaujal mě ani jeden. (Pokud na nějaký skvělý narazím, ráda změním názor.) Spousty dobrých textů. Hodně odkazů na odborné články a výzkumy. Určitě mají i své čtenáře. Ale stačí to na to, aby zaujali ty, kteří nestudují životní prostředí, geografii, ekologii či jiné příbuzné obory nebo se o přírodu nezajímají vůbec?

Na těch environmentálních blozích a vlastně napříč všemi médii se píše, jak lidstvo musí jednat, jaké jsou katastrofické scénáře, jak by se mělo tamto a toto. Ale opravdu to funguje? Opravdu lidé do svého každodenního života zařazují větší starost o prostředí, ve kterém žijí? Vědí, co znamená žít udržitelně a hlavně proč? Maže se ve společnosti rozdělení na „popírače“ a „akceptovače“ nebo naopak? Jsou stále ti divní přírodní lidé a ti nedivní? A pokud už nějaký trend zasáhne větší skupinu populace, jedná se většinou o důsledek dlouholeté snahy a skvělého marketingu?

Food blog o životním prostředí

A tak jsem si řekla, že začnu psát „food blog“ o životním prostředí. O tom velkém strašákovi jménem globální klimatická změna, o kterém každý ví, ale málokdo ho řeší, protože to očima nevidí. Je to na něj obrovské téma, kterému vlastně vůbec nerozumí a nezná odpovědi na ty nevyslovené otázky.

Mnoho lidí se s dospělostí přestalo vzdělávat. Stačí jim ohromující zprávy v médiích a sociální sítě na to, aby o tématu vedli sáhodlouhé diskuse s lidmi, kteří je chtějí poslouchat. Proto také pod mými články není možnost diskuse. Nevidím k tomu (zatím) důvod. Palce nahoru a postřehy ať se dávají na sociální sítě, které fungují jako magnet a jsou k tomu vytvořeny.

Mým cílem na mém blogu je v každém vzbudit zvědavost, touhu se dozvědět více, chtění porozumět všem těm procesům a předat hravou formou nějaké vědomosti, které se pak budou předávat dál.