Já & ...

Já & nuda

Dneska jsem vstala poměrně brzy. Slunce teprve líně vykukovalo z oparu. Tak jsem si zalila svůj ranní Rooibos, připravila si misku s müsli a mlékem, sáhla pro švestku a zalezla si ještě pod deku na pohovce s knížkou Dobrý život od Tomáše Hajzlera. Ten, kdo tuhle knížku zná, ví, že se nečte jako román, ale spíše jako průvodce životem, který je dobrý si ordinovat po částech, aby se stihly všechny ty rady a myšlenky vstřebat a třeba i pomalu aplikovat do života. Takže i tohle ráno jsem si přečetla jen několik stran. A ejhle, donutilo mě to si sednout ke klávesnici a psát. Psát o nudě.

Taky máte z dětství určité útržky, které vám uvízly v hlavě? Situace, věty, které vám někdo řekl, nebo co vy sami jste udělali? Mně právě pár takových slov vyvstalo na mysl. Když jsem byla malá, tak jsem na otázky „Co děláš, když nejsi ve škole ani na basketě?“ nebo „Ty se nudíš?“ odpovídala: „Já se neumím nudit.“

Asi se tahle odpověď dala vyložit dvěma způsoby. Buď, že jsem pořád něco fyzicky dělala a tedy neměla čas jen tak sedět, nebo ta méně pravděpodobná, ale pravdivá možnost, že jsem nudu nepovažovala za něco špatného. Neskutečně mě totiž bavilo být sama se sebou a přemýšlet. Jen jsem to nikomu moc neříkala, protože jsem si myslela, že to nikdo nepochopí.

Taky je podstatné zmínit, že v době mého dětství v devadesátých letech nebyly telefony a jiné přístroje zdaleka tak běžné jako dneska. Tedy až na televizi. Internet v počítačích sice už přicházel, ale povoleno jsme měli se sourozenci vždy tak půl hodiny denně a hlasité vyzvánění připojování hned každému doma prozradilo, že se chceme spojit se světem. Což si každý dvakrát rozmyslel, jestli se tomu chce vystavovat. Takže tahle varianta „zahánění nudy“ se určitě ještě nemohla brát v potaz.

Dneska je to jiné. Sáhněte si na srdce, kolik hodin trávíte s telefonem nebo jiným přístrojem? A je to pracovně/ studijně nebo jen brouzdáte po sociálních sítích, čtete zprávy, hrajete hry nebo posíláte někomu zbytečně moc fotografií a smilíků?

Jo, doba se změnila. A i já sahám neskutečně často po těch chytrých plackách a jen tak na sebe nechávám působit obsah, který si stejně moc nepamatuji, a světlo, z kterého mě pak bolí oči. A tak se mi hodně vytratila TA SKUTEČNÁ NUDA.

Snažím se ale si tu nevědomou závislost uvědomovat. Což beru za velké plus. Když jdu třeba ven, telefon někdy nechám doma. Když si chci číst nebo pracovat, nechám ho v jiné místnosti. Zvuk už skoro vůbec nezapínám, takže se mi často vůbec nedovoláte. Ale i tak obrovsky cítím, jak mě tahle technika ochuzuje o můj vnitřní svět a dává mi pouze povrchnost informací. Proč?

Tomáš Hajzler píše v knize: „Nuda je základ. Nuda je dno, od kterého je možné se odrazit do kreativity a originality. Teď máš konečně příležitost vymyslet něco velkolepého.“

A já se u těchto řádků musela zastavit a dát mu za pravdu. Já totiž miluji ty chvíle, když odložím ta chytrá zařízení, jsem sama, jdu se projít nebo třeba jen ležím v posteli a nic nedělám. Nechám pouze téct myšlenky. Přemýšlím nad uplynulým dnem nebo i rokem, nad tím, co mi kdo řekl, co jsem kde četla, co bych chtěla dělat, jaké jsou mé blízké plány, za co jsem vděčná, jaké jsou mé názory, komu jsem se už dlouho neozvala, o čem chci psát, co bych chtěla vařit, co mě baví… A najednou jsem plná energie a úsměvu a elánu jít něco tvořit.

Máte to taky tak? Taky se rádi nudíte bez telefonu v ruce?

Miluji chvíle nudy, které jsem si užívala už v dětství. Nuďte se. Vy i vaše děti a buďte kreativní.