04 – Sociální doba

Stala se mi taková věc. Minulý týden ve čtvrtek jsem měla rozepsaný další příspěvek na blog. A zněl takto: ” Sociální nebo-li společenská. Přijde mi, že dnešní doba utíká neskutečně rychle. A nemyslím čas. Ale to jedno tažení prstem na obrazovce telefonu. Posledních pár dní si připadám, že nechci, aby ten telefon ležel na mém stole. Aby nebyl vůbec.” Bylo to v reakci na shlédnutí filmu The Social Dilemma a celkovou unavenost z virtuálního světa a nedostatku fyzického kontaktu s mými blízkými, přáteli, lidmi. No a co se nestalo. Ani ne půl hodinu na to, mi telefon vypadl z kapsy, když jsem přecházela silnici na zelelou, začala houkat sanitka a já jsem popoběhla. Nevšimla jsem si té ztráty hned. Až po dalším ušlém kilometru. Vydala jsem se ho hledat a zamíříla opět domů. Potřebovala jsem tuhle novinku oznámit Martinovi a možná se i ujistit, že jsem telefon nenechala doma. Což jsem ve skutečnosti věděla, že nenechala. A taky jsem věděla, že Martin určitě přijde s řešením. Jelikož je mnohom zdatnější v technologiích, přišel. Pohotově. Díky dnešním chytrým funkcím se podařilo přístroj vystopovat a najít. Byl v místech, kudy jsem vůbec nešla a poničený, nefunkční. A mé pocity? Vůbec mi nevadilo, že budu bez telefonu. Cítila jsem jen lítost, že přidělávám starosti druhým a že telefon byl mým parťákem ani ne 2 měsíce, což si zasloužil dýl. A že se asi momentálně nemám jak spojit s paní, ke které jsem měla příjít pomáhat už před půl hodinou. A další finanční výdaje.

O týden později. Telefon je zpátky z opravny. Plně funkční. A ne, ani během té mezidoby jsem nebyla bez krabičky. Vlastně jsem nechtěla psát vůbec o zničeném telefonu, ale objasnění bylo nasnadě. Byl to totiž jen střípek ze všech těch pocitů a událostí, které se mi dějí od té doby, kdy jsme se přestěhovali do Liverpoolu.

Taky se někdy zastavíte, sednete si na gauč s čajem, necháte zhasnuto, posloucháte déšť venku a jen přemýšlíte nad životem a světem? Co že se to po nás v tom životě chce? Vydělávat peníze, být zdraví, opečovávat vztahy s blízkými, ale také být na sociálních sítích, umět všechno dokonale, vyznat se v politické situaci, mít děti, mít svůj názor na široké spektrum témat, vzdělávat se, starat se o domácnost, přemýšlet o vyvážené stravě, sportovat, všem pomáhat, být spokojený, vědět své pracovní zaměření, být trpělivý…

Občas si připadám dost osamoceně v tom britském světě. A občas nevím kde začít. Možná i o tom je život. Přemýšlet. Zjistit, že nechci lidem sloužit ani slepě přikyvovat, ale být na stejné úrovni jako oni a umět říct svůj názor. Že kovidová situace mě změnila a ještě víc uzavřela. Že mám úžasného partnera, kterého si nesmírně vážím. Že i momenty, kdy si sednete u své ségry v bytě na gauč a povídáte si a zbytečnostech jsou nenahraditelné. Že i nesouhlasy s mamkou dávají vědomí, že tu pro mě je.

Závěrem. Neplýtvejte časem zbytečně na sociálních sítích jenom proto, že se potřebujete zabavit a zjistit, co dělá ten druhý. Odložte na chvíli ten přístroj a jen přemýšlejte. Telefon a internet jsou tak mocní v dnešní době. Většinou akorát vyvolávají rozčilení a nedostatečnost. Zavolejte dědovi. Napište kamarádovi. Přečtěte si aktuální článek na stránkách nějaké univerzity a zkuste o něm s někým diskutovat. Nebo napište mně. Uděláte mi radost.

Zdroj obrázku: 839646/ pixabay.com