003 – Čaj

Opět jsem se utvrdila, jak hodně potřebuji něco tak všedního jako je horký čaj ke svému každodennímu životu. Asi se tomu už dá říkat lehká závislost? Nebo rituál?

V úterý jsem vstávala brzy a, jelikož jsem měla jít ráno cvičit poprvé do nového prostředí, rozhodla jsem se, že si dám snídani až po lekci. To byl plán a tělo jsem na to připravila. Jenže to bych nebyla já, kdyby šlo vše podle představ. Jsem v Liverpoolu teprve krátce a úplně jsem nevěděla, kde se budova nachází. Poradil mi takový starší pán jen v ranních bílých trenýrkách, který musel vidět z okna svého domu, jak bezradně něco hledám. Pak ještě náročné objevování vchodu a byla jsem uvnitř. Uvnitř spoceného sportoviště, které dýchalo poctivou dřinou. Ale tam nikdo. Nikdo na mě nečekal. Žádná lekce se nekonala. Eh. Nemám to ráda, když věci nejdou podle plánu. Hlava to totiž vždy rychle zjistí a začíná dávat signály do těla. “Plánovaná akce se nekoná, další na programu je snídaně.” Takže přibližně za 5 minut, kdy jsem pomalu odcházela zklamaně z místa, mi začala docházet rychle energie a potřebovala jsem se nasnídat. A dát si čaj. Ano, ten záchytný bod rána. Šla jsem pomalu k řece. Plán byl si někde koupit snídani, sednout si na lavičku, počkat na načerpání síly a užít si hezké teplé ráno. A ono se mi to i povedlo. Měla jsem štěstí. Narazila jsem na zastrčenou, ale velmi příjemnou kavárnu Bean, kde měli sypané čaje a i ten můj ranní Earl Grey. Byla jsem zachráněna. Tedy, aspoň jsem si to tak myslela. Na chvíli. Mé šťastné pocity byly bohužel přerušeny. Mou nešikovností. Jak jsem si užívala sezení na lavičce, čechrání vlasů větrem, čerstvého vzduchu od řeky, tak jsem položila svůj cenný plný šálek s čajem na dřevěnou lavičku, která měla mezi každou plaňkou lehkou mezeru. A čaj byl všude. Všude na zemi. To bylo jedno mrknutí oka. Najednou nebyl. Ten bod rána, ke kterému jsem se upínala, se vylil na zem.

Ano, dokázala jsem si být sama sobě psychologem a říct si, že je to pouze čaj. Dokázala jsem si dojít koupit nový, užít si dopoledne s kamarádkou v Birkenheadu, záhada zrušené lekce se také vysvětlila a hodina byla nahrazena druhý den, ale ten pocit, který ve mě zůstal. Ten pocit jako když se promrzlí z venku těšíte na horkou vodu ve sprše, kterou ale někdo před vámi vyplýtval. Peřina je taky fajn, ale vy jste chtěli tu sprchu.

Nemám pouze ranní čajový návyk. Ten hlavní rituál patří čaji po obědě. Zelenému, sypanému, ideálně vylouhovanému. Ach. Momentálně můj nejoblíbenější je japonský Gyokuro. A když si v té pauze mezi obědem a šálkem čaje dám ještě jednu malou kostičku organické čokolády (hnědý Ombar, kdyby mi chtěl někdy někdo udělat radost) tak jsem velmi, ale velmi spokojený člověk. Odpolední-večerní bylinkové čaje už jsou jen milým zklidněním dne na prohřátí.

A ne, mléko si do čaje nedávám. Nikdy.

Zdroj úvodní fotografie: Drew Jemmett, Unsplash